Příznaky této do dnes smrtelné nemoci byly poprvé popsány v USA roce 1981 a později dostala název AIDS (Acquired Immune Deficiency Syndrome) neboli Syndrom získaného imunodeficitu. O dva roky později byl objeven původce nemoci. Jde o virus, který byl nazván HIV (Human Immunodeficiency Virus). V současné době jsou známy dva typy lidských virů způsobujících onemocnění AIDS, které jsou nazývány HIV-1 a HIV-2. Za celosvětové šíření HIV infekce je zodpovědný zejména virus HIV-1.
Virus poškozuje imunitní systém tak, že napadá buňky zodpovědné za imunitní reakci organizmu a tím postupně dochází ke ztrátě imunity, tj. obranyschopnosti organismu. Lidský organismus začíná být náchylný k řadě dalších infekčních a nádorových nemocnění.
Doba od kontaktu k nákaze (tzv.inkubační doba) je 3–8 týdnů. Po této době nastupují příznaky akutní infekce HIV, které jsou velmi podobné chřipce. Po odeznění přechází nemoc do skrytého, němého (latentního) stadia, kdy je nakažený zcela bez obtíží. Toto období také označujeme jako bezpříznakové nosičství viru HIV. Nebezpečným faktem je, že i v tomto bezpříznakovém období může nakažený člověk přenést infekci na další osoby, i když se sám cítí zcela zdráv. Příznaky vlastního onemocnění AIDS se u velké většiny HIV pozitivních objeví obvykle až za 10-15 let po infekci virem HIV. Na rychlost nástupu a rozvoje nemoci má vliv celá řada faktorů, např. stav obranyschopnosti organizmu, životní styl, životospráva, stravovací návyky a další. Vlivem selhání imunitních mechanizmů je každé banální onemocnění pro organismus velkým problémem.
Hlavními příznaky AIDS jsou alespoň 10ti% ztráta tělesné hmotnosti, chronický průjem trvající déle než 1 měsíc, horečky trvající více než 1 měsíc. Vedlejšími příznaky pak jsou kašel trvající déle než 1 měsíc, celkové svědivé zánětlivé onemocnění kůže, anamnéza pásového oparu, kvasinkové onemocnění úst a hltanu, roztroušená infekce oparu, celkové zvětšení mízních uzlin. V pokročilých stadiích také přítomnost tzv. Kaposiho sarkomu nebo kryptokokální meningitidy.
Popis průběhu nemoci a léčby není předmětem tohoto článku. My se zde zaměříme na mechanizmus přenosu nákazy, prevenci a diagnostiku této závažné nemoci.
Virus HIV se nalézá v tělních tekutinách jako je krev, sperma, vaginální sekrety a mateřské mléko.
Z hlediska rizika přenosu infekce je krev tou nejnebezpečnější tekutinou. Hlavním zdrojem krevního přenosu jsou tak především použité injekční jehly, zejména u rizikových skupin jako jsou narkomani. Riziko přenosu krevní transfuzí či transplantací je dnes s ohledem na přijatá celosvětová opatření ve zdravotnictví téměř vyloučeno. Mírné riziko představuje sdílení hygienických potřeb, jako jsou žiletky nebo zubní kartáček. Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje, stejně jako běžný fyzický kontakt, například podání ruky.
Nejčastější cestou přenosu je však nechráněný pohlavní styk, tedy přenos sexuální cestou. K přenosu může docházet při vaginálním, análním i orálním styku stejně jako při dalších sexuálních praktikách, při kterých dochází ke kontaktu sliznic se sexuálními sekrety. Nejnebezpečnější z těchto vyjmenovaných praktik je anální styk. Vaginální styk představuje vyšší riziko přenosu z muže na ženu než naopak, protože sperma obsahuje vyšší koncentraci viru nežli vaginální sekret. Stejně tak v případě análního styku je většímu riziku vystaven příjemce. Současná nákaza jinou pohlavní chorobou riziko přenosu viru HIV dále zvyšuje. Riziko nákazy pochopitelně roste s počtem sexuálních partnerů. Ze všech druhů antikoncepce jediný kondom významně snižuje riziko přenosu infekce. Mezi opatření pro prevenci sexuálního přenosu HIV dále patří sexuální abstinence, dlouhodobý monogamní vztah, omezený počet životních partnerů. Líbání rizikové není za předpokladu, že ústa nejsou poraněná.
Třetím způsobem přenosu viru HIV je přenos z matky na dítě. Může k němu dojít během vlastního těhotenství nebo během porodu. K přenosu tak dochází v 15 - 30 % případů. Toto riziko lze významně snížit vhodnou antivirovou léčbou během těhotenství a porodem vedeným primárním císařským řezem. Pokud se žena rozhodne těhotenství ukončit, je HIV pozitivita zdravotním důvodem k interrupci. Těhotné ženy se rutinně testují na přítomnost viru HIV, aby v případě záchytu nosičství viru HIV mohla být u nich nasazena preventivní léčba a snížilo se tak riziko přenosu infekce HIV na novorozence. Upozorňujeme, že dle platné legislativy lze provést test na HIV u gravidní ženy s ohledem na zájem nenarozeného dítěte i bez jejího souhlasu. Další riziko přenosu představuje kojení, kterého by se HIV pozitivní matky měly vyvarovat.
Včasná diagnostika infekce virem HIV je základním předpokladem k včasnému zahájení léčby, která nemoc sice zcela nevyléčí, ale výrazně zpomaluje její průběh a prodlužuje tak délku i kvalitu života nakaženého. Při diagnostice nákazy virem HIV se nejčastěji zjišťuje přítomnost protilátek proti viru HIV v krvi. Protilátky se však v dostatečném množství vytvoří až po skončení inkubační doby, tedy zpravidla 4-6 týdnů po kontaktu. Dřívější diagnostiku umožňuje stanovení antigenu p24 (2 týdny od nákazy) nebo tzv. PCR test (1 týden od nákazy).